Českobratrská církev evangelická

Viktor Szalatnay - první farář

Viktor Szalatnay

 * 25. srpna 1866 v Černilově + 11. listopadu 1941 v Kutné Hoře

 

Viktor Szalatnay přišel do Kutné Hory v roce 1891, jako první farář právě ustaveného evangelického reformovaného sboru 1 . Bylo mu 25 let a prožil tady dalších padesát let.

Původem byl ze starého zemanského uherského rodu, ale sám už příslušník čtvrté generace žijící v Čechách. Příjmení Szalatnay, stejně jako Tardy, Molnár, Lány a další, se v Čechách a na Moravě rozšířila díky jedné pozoruhodné kapitole v našich dějinách. Toleranční patent císaře Josefa II. ze 13. října 1781 uvolnil náboženské poměry a umožnil utajeným evangelíkům vytvořit po 150i letech opět vlastní církev. Patent ovšem povolil pouze vyznání, která se vyskytovala i v jiných zemích - vyznání luterské (tzv. augsburské) a reformované (tzv. helvetské) 2 a zároveň stanovil „opatřit si duchovní z dědičných habsburských zemí“. Vznikajícím evangelickým sborům v té situaci nabídli nezištně a obětavě svou službu desítky kazatelů ze Slovenska a z Maďarska, kde panovala i před Tolerančním patentem relativně široká svoboda vyznání. Jedním z těch, kdo koncem roku 1783 přišel v osmičlenné skupině reformovaných kazatelů, byl Jan (János) Szalatnay.

Tento Viktorův praděd se narodil 28.10.1758, patrně v Miskolci, v boršodské župě na severu Maďarska. Rodiče Ondřej a Kateřina nebyli majetní, otec byl kloboučníkem. Pocházel ale ze zemanského rodu „z Nagy Szalatna“, podle místa vzdáleného asi osm mil od Miskolce. Šlechtický titul udělil císař Ferdinand III. 3 Kašparu a Tamasi Szalatnayovým diplomem datovaným v Praze 13.2.1639. Diplom získávají „za zásluhy o vlast a krále“ spolu s predikátem „de Nagy Szalatna“. Šlechtický titul potvrzuje i císař Leopold I. pro Andrase Szalatnaye aliter Sztakó z Nagy Szalatna listinou signovanou ve Vídni 20.1.1693. 4 Rodina však byla šlechtická už před rokem 1592, pod jménem Szalatnakó.

Jan Szalatnay vystudoval gymnazium v Miskolci a právě končil studium teologie na evangelickém reformovaném semináři v Šaryšském Potoce 5 , když byl získán pro službu ve vytvářející se evangelické církvi v českých zemích. Česky neuměl, jako všichni ostatní, kdo se rozhodli obdobně. V Miskolci byl 20.11.1783 ordinován pro službu evangelického faráře a již 18.12.1783 dorazil do Moravče nedaleko Pelhřimova, kde si ho evangelíci zvolili za svého faráře. Podle tolerančních předpisů vlastně za evangelického pastora 6 . Rychle se učil česky, první bohoslužby v Moravči vedl již 29.2.1784. Sžít se s českým prostředím mu pomáhala i jeho manželka Ludmila Marešová, původem z Kolína. Svatbu měli 3.8.1785 ve Velimi a narodilo se jim deset dětí. Rodný kraj navštívil několikrát, když tam odvážel na gymnazijní studia v Pápě postupně své tři syny. Zemřel 24.10.1827 v Moravči. Na této své jediné, celoživotní, „kazatelské štaci“ prožil plných 44 let. Byl jedním z nejlepších maďarských reformovaných kazatelů, kteří v toleranční době přišli do Čech. 7

Všichni tři jeho synové se stali evangelickými faráři. Nejstarší, Gerson Szalatnay 8 , přijal po desetiletém působení v Dvakačovicích nedaleko Chrudimi (1814-1824) povolání do sboru v Lysé nad Labem, aby tam pracoval dalších 30 let. Oženil se 15.11.1815 s Kristinou Véghovou, dcerou jiného vynikajícího evangelického kazatele, Jana Végha 9 . Měli spolu 11 dětí, ale ze synů se jen jeden, Justus, dožil dospělosti.

Syn Justus také vystudoval teologii 10 a pracoval (už ve třetí generaci) 55 let jako farář evangelického reformovaného sboru v Černilově nedaleko Hradce Králové. Černilov je jedním z mála míst, kde po Tolerančním patentu vznikly a žily vedle sebe sbory obou evangelických církví. Justus Szalatnay se 1860 oženil s Karolinou Nagyovou, původem z Vanovic na tzv. Malé Hané. Po její náhlé smrti si vzal za manželku 10.8.1865 její sestru Louisu. Jejich prvorozený syn se narodil 25.8.1866 a dostává jméno Viktor. Snad jako skrytá odezva na krvavou bitvu 11 , která jen několik týdnů před jeho narozením zuřila vlastně na doslech od černilovské fary a kterou Rakousko prohrálo? Nikdo se o této možnosti nikdy nezmínil, ale také se žádný další Viktor (vítěz) v rodě Szalatnayů neobjevuje. Jeho otec byl tehdy náměstkem superintendenta 12 a možná alespoň takto projevil svůj vnitřní postoj vůči Rakousku. Dlouholetým úsilím připravil vznik evangelického sboru v Hradci Králové, rozrůstajícím se v té době do metropole východních Čech. Zemřel 8.9.1915, uprostřed 1. světové války.

Tehdy byl jeho syn již téměř čtvrt století kutnohorským farářem. Jednou mu z Černilova od otce došla zvláštní zásilka. Poštovní balík se vzácným obsahem - exemplářem tzv. Pražské bible, prvního vydání celé bible v českém překladu z roku 1488 13 . Justus Szalatnay věděl, že syn ten svazek ocení jako vzdělaný teolog i jako Čech srostlý s dějinami i s přítomností českého protestantismu.

Rodiče poslali Viktora jako desetiletého studovat gymnazium do Bernu. Otec měl ve Švýcarsku dobré přátele ještě z dob svých studií. Spolužáci ho tam jednou hodili do studených vod řeky Aary - a tak se naučil plavat. Maturitu složil ale na německém gymnaziu v Praze, roku 1884. Dalších šest let studuje teologii v Basileji, stále povinně ve Vídni, a v Berlíně. Krátce vypomáhá jako vikář otci v Černilově, než přichází pozvání z Kutné Hory a Viktor ho přijímá. Od 1.11.1891 se stává prvním evangelickým farářem v Kutné Hoře po téměř 270i letech. 14 Nejprve bydlí v najatém bytě na Václavském náměstí čp. 275. V létě 1893 je ke kostelu 15 v ulici Jiřího z Poděbrad přistavěna fara. Po svatbě s Eliškou Greifovou 10.2.1898 se fara pomalu zaplňuje, Szalatnayovým se narodí tři dcery.

Ve městě si postupně Viktor Szalatnay získává úctu i respekt, svým širokým rozhledem a znalostmi, i svou pracovitostí a rozvážností. Také evangelický sbor během těch 48i let, kdy zde pracoval jako farář, početně stále roste, až dosahuje půldruhého tisíce členů - jak mezi řemeslníky, živnostníky a dělníky ve městě, tak mezi rolníky v okolních vesnicích. Svou pečlivostí a důkladností nejspíš „svůj sbor“ zpohodlněl, protože bez větších nároků na druhé se aktivita a samostatnost ostatních dostatečně nerozvinula.

Vedle němčiny uměl velice dobře řecky a hebrejsky, jako většina evangelických farářů tehdy i dnes. Znalost biblických jazyků uplatňoval při přípravě kázání. Svoje kázání neimprovizoval, pronášel je zpaměti. Nebyla to kázání dlouhá, zato úderná. Posluchače nemoralizoval, spíš napomínal, varoval, radil, vedl. Kázal „spasitelnou milost Boží zjevenou v Ježíši Kristu“.

Bohoslužby spojovaly jednoduchost reformované tradice a zároveň smysl pro liturgii, která se uplatňuje v tradici luterské církve. Nejspíš se v tom propojil vliv rodného Černilova, kde vedle sebe žily sbory obou evangelických církví.

Jistě i to spolu s jeho otevřeností přispělo k tomu, že přivítal spojení obou evangelických církví, reformované a luterské, do kterého vyústilo dlouholeté úsilí z obou stran 16 . Na ustavujícím Generálním sněmu zahajoval pobožností druhý z jednacích dnů slovy o soli země a světlu pro svět, o spravedlnosti nezákonické a nefarizejské. To byl již dva roky seniorem a byl jím zvolen ještě dvakrát i ve spojené církvi. V čele Čáslavského seniorátu stál tedy v letech 1916-1934. Mnoho času a sil věnoval také posázavské oblasti sboru. Ještě v letech 1935-36 stál u stavby evangelického kostela ve Zruči nad Sázavou.

Při návštěvách spíš naslouchal, na závěr přečetl oddíl z Bible a následovala modlitba. Kde viděl lidskou tíseň a leckdy nedostatek, usiloval lidem jejich podmínky zlepšit. Potřebným rodinám i jednotlivcům přinášel a posílal i hmotnou pomoc, nejen před vánocemi. Ještě nedávno pamětníci vzpomínali na jeho sociální působení mezi členy sboru, na finanční i materiální příspěvky těm, kdo to potřebovali.

Základ toho, z čeho sám jako člověk a jako křesťan vycházel a k čemu vedl, vyjadřuje ve svých „Pravidlech křesťanského a církevního řádu“ 17 . Vydal je patrně vlastním nákladem v roce 1908. Za války v roce 1916 byla Pravidla krajským soudem zakázána, nepochybně kvůli závěrečným dvěma odstavcům, které vlastně shrnují vše, co předchází :

24. V celém životě … buď živý obraz Kristův, následuj jeho šlépějí, zvěstuj jeho ctnosti. Tvůj rodinný život nechť je příkladný ve všem. Ať z něho září světlo a vychází požehnání. I ve veřejném životě buď dbalý závazků opravdového učedníka Ježíšova. Mírnost tvá známa buď všem lidem. Varuj se různic. Raději ustup, i křivdu trp a škodu ber jako syn pokoje… Neder se do popředí, nýbrž získávej přízeň a důvěru svou naprostou spolehlivostí a všestrannou zdatností. Nespolčuj se s lidmi nešlechetnými a bezcharakterními. Stůj vždy na straně práva, pravdy, pokroku. Všude a ve všem buď takový, za nějž by v ničem nebylo proč se styděti.

25. My evangelíci čeští si žádáme být světlem a solí (!) celému svému národu. Plňme své poslání uprostřed něho. Ukazujme mu, co opustil a odkud vypadl a která je cesta k lepší budoucnosti, k nové síle a slávě. Evangelium Kristovo je i dnes ještě „moc Boží“. „Ó nejmilostivější Kriste, táhni nás slabé za sebou. Neboť jestliže nás ty nepotáhneš, nemůžeme tě následovati“ (M.Jan Hus)!

Už tady zaznívají slova o soli a světle pro český národ. Viktor Szalatnay, potomek uherské šlechtické rodiny, cítil a myslel jako Čech. Již jeho otec Justus byl plným přesvědčením a srdcem Čech, i když ještě babička Kristina, rodem Véghová, se po ovdovění vrátila zpět do Uher. Viktor sám získal na studiích vynikající německé vzdělání. Ale srdcem i jazykem už byl docela Čech. Cítěním patřil naplno českému prostředí, kultuře i dějinám 18 . A půlstoletí života v historickém „stříbrném městě“, „na štaci“ v Kutné Hoře, jak to bylo v rodině zvykem vyjadřovat, k tomu velice přispělo.

Viktor Szalatnay působil na té štaci 48 let. Naposledy jako kutnohorský farář káže 27.8.1939, těsně před vypuknutím 2. světové války. Dva roky nato, 11.11.1941, umírá. Na úmrtním oznámení čteme novozákonní slovo : „Vím, komu jsem uvěřil.“ 19 . Šlechtic z Nagy Szalatna 20 , a také - šlechtic ducha.

Příjmení Szalatnay tehdy za války z Kutné Hory zmizelo. Žila zde nejstarší ze Szalatnayových dcer, Eliška, provdaná Hofreiterová. Její vnuk Jan Mamula pokračuje ve farářské rodinné tradici ve stopách svého pradědečka.

Psáno pro Krásné město 1/2002

 

Poznámky :

 

1 Evangelický sbor v Kutné Hoře vznikl na základě rozhodnutí Vrchní církevní rady ve Vídni ze dne 18.4.1891. Do té doby patřili kutnohorští evangelíci k reformovanému farnímu sboru v Libenicích. Viktora Szalatnaye zvolilo sborové zastupitelstvo 26.7., do Kutné Hory se přistěhoval 28.9.

2 Toleranční patent nepovoloval přímou návaznost ani na husitskou církev podobojí (utrakvistickou), ani na Jednotu bratrskou (církev Lukáše Pražského, Jana Blahoslava i J.A.Komenského).

3 Ferdinand III. vládl 1637-57, v té době vzniká v Kutné Hoře jezuitský klášter s půdorysem ve tvaru obráceného F.

4 Šlechtictví potvrzují i Výnosy ministerstva vnitra ve Vídni z 2.12.1899 a místodržitelství v Praze z 10.1.1900

5 V letech 1650-54 zde působil J.A.Komenský.

6 Toleranční patent vskutku jen toleroval: povoloval jen ona dvě vyznání (zkracovaná a.v. a h.v.); modlitebny bez věží a zvonů; ale také dával evangelíkům velkou výsadu - „právo volby duchovních správců“, pokud si je sami vydržují, ovšem tzv. „štolní poplatky zůstávají řádnému, tedy katolickému , faráři“.

7 Jan Szalatnay napsal v závěru života Paměti (Krátkou historii církve moravečské ..).

8 Narozen v Moravči 12.2.1790, zemřel 64iletý v aktivní službě v Lysé nad Labem 14.10.1854.

9 Jana Végha (1755-1830) učil česky Václav Matěj Kramerius. Celkem 25 let byl farářem sboru v Libiši u Mělníka.

10 Narodil se v Lysé nad Labem 21.2.1834, teologii studoval v Debrecíně, povinně ve Vídni, a v Basileji. Farářem v Černilově byl v letech 1860-1915. Byl otcem 12i dětí. Syn Viktor vydal ke 100. výročí jeho narození otcův životopis.

11 V bitvě u Hradce Králové 3.7.1866 zvítězilo pruské vojsko nad rakouským. Proti sobě stály početně vyrovnané armády, celkem přes 400 tisíc vojáků. Na rakouské straně jich padlo na 45 tisíc, na pruské zhruba 9 tisíc.

12 Náměstkem superintendenta reformované církve v Čechách byl v letech 1864-78.

13 Viktor Szalatnay tuto inkunábuli, prvotisk, přenechal svému sboru. Na obalu je rukou připsáno: „Tento exemplář byl za doby pronásledování, když Koniáš na Královéhradecku pálil bible, po dlouhé časy ukrýván v chlévě pod žlabem ve Výravě v rodině Hynkově čd. 59.“

14 Poslední kněz církve podobojí, Jan Mathiades Nosislavský, farář u Sv. Barbory, odchází nuceně z Kutné Hory 27.7.1623.

15 Evangelický kostel byl postaven v roce 1887 v neoempirovém slohu, v jakémsi „kontrastu ke gotické vertikalitě i vypjatému baroku“, podle návrhu rodáka z Kaňku, pražského architekta Františka Buldry.

16 Došlo k němu na Generálním sněmu všech česky mluvících sborů obou církví. Sněm jednal 17.-18.12.1918 ve Smetanově síni Obecního domu v Praze. Spojená církev posléze přijala jméno Českobratrská církev evangelická. - Szalatnay vychází z oddílu v Matoušově evangeliu 5,13-20.

17 Pravidla jsou přetištěna v Jubilejní ročence ČCE v Kutné Hoře (1866-1891-1966).

18 Za války, v roce 1915, byl na evangelickém hřbitově vztyčen Husův pamětní kámen při půltisíciletém výročí kostnické události.

19 Citát z 2.epištoly Timoteovi 1,12. - Viktor Szalatnay je pohřben na evangelickém hřbitově u silnice na Gruntu. Pohřeb se konal, na jeho „výslovné přání“, pouze z kaple na evangelickém hřbitově 14.11.1941.

20 Erb rodu „de Nagy Szalatna“ je vyobrazen např. na průčelním okně evangelického kostela ve Velimi u Kolína, kde byl v letech 1859-1910 farářem (a superintendentem) Justus Emanuel Szalatnay, bratranec Viktorova otce.

 

 

Literatura :

 

(1) Bednář, František : Památník Českobratrské církve evangelické, Praha 1924

(2) Českobratrská církev evangelická, in: Krásné město 1/2002, resp. http://kutna-hora.evangnet.cz

Z historie + historie sboru

(3) O Evangelickém kostele v Kutné Hoře, in: http://kutna-hora.evangnet.cz/ Z historie

(4) Hrejsa, Ferdinand : Jan Szalatnay a jeho Paměti z doby toleranční, Praha 1931

(5) Jubilejní ročenka českobratrské církve evangelické v Kutné Hoře (1866-1891-1966), Kutná Hora 1966

(6) Komenský, J.A. : Historie o těžkých protivenstvích církve české, Praha 1922 8

(7) Kašpar, L.B. a Molnár, D.B. : Almanach jubilejní Evanjelické církve v Čechách a na Moravě, Praha 1881

(8) Szalatnay, Viktor : Justus Szalatnay Černilovský, Kutná Hora 1934

(9) Szalatnay, Viktor : Kronika Evangelického reformovaného sboru v Kutné Hoře

(10) Toul, Jan : Jubilejní kniha Českobratrské církve evangelické (150 let Tolerančního patentu, 1781-1931),

České Budějovice 1931

(11) Ustavující Generální sněm Českobratrské církve evangelické, Praha 1919

 

 

Viktor Szalatnay, českobratrský evangelický farář a senior v. v. (1866-1941)
 
 

 

© 2009 All rights reserved.

Create a free websiteWebnode